Gruzínská expertka Gia Nodia o důsledcích zatčení a hladovky bývalého prezidenta Gruzie.
Jestliže jsme před příjezdem Michaila Saakašviliho do Gruzie, před jeho zatčením a hladovkou, popisovali situaci v Gruzii slovem „krize“, pak se následujících padesát dní postupně proměnilo v noční můru.
Poslední zhruba dva týdny se zdálo, že třetí prezident Gruzie je ochoten zemřít ve vězení, když ho v tom moc nechá. Opakovali, že hladovka je jeho rozhodnutí – smrt tedy bude také jen na jeho svědomí.
Saakašvili 11. listopadu snížil své požadavky na minimum – přeložit ho na civilní kliniku, ale vláda je nesplnila. Kontroverze se přesunula z politické sféry do morální a psychologické.
Když jsme se dozvěděli, že úřady přemístily Saakašviliho na vhodnější kliniku a že konečně souhlasil s ukončením hladovky, všichni jsme si oddechli.
Od té chvíle ale vyvstaly nové otázky: co bude po hladovce? Co by se teď mělo stát? Čeho Saakašvili návštěvou Gruzie a svými činy po zatčení (pokud něčeho) dosáhl? Musíme se vrátit k „normálním“ politickým tématům.
Čeho dosáhl Saakašvili?
Saakašviliho návrat do Gruzie byl navzdory jeho slibům (nebo právě proto, že je předtím nesplnil) nečekaný a pro mnohé iracionální.
Úřady daly jasně najevo, že ho zatknou, jakmile to bude možné. S čím mohl počítat?
Podezřívavě se dívám na verzi, že se přišel nechat zatknout a tím postavit gruzínskou vládu do nepříjemné situace.
Zdálo se, že doufal, že jeho příchod vyvolá masivní protestní hnutí. Na tomto pozadí by se ho úřady na jednu stranu neodvážily zatknout – naopak by musely udělat ústupky a nakonec ho nechat. Ale z jeho pohledu to byl ten nejlepší scénář: i on zjevně pochopil, že pravděpodobnost zatčení zůstává vysoká, a připravoval se na to.
Nejlepší scénář se nenaplnil.
I přes Saakašviliho návštěvu vykázal vládnoucí Gruzínský sen v místních volbách téměř stejné výsledky jako v parlamentních volbách před rokem. Srovnání výsledků volebních průzkumů navíc umožnilo některým analytikům (včetně toho vašeho) uvěřit, že Saakašviliho efekt zase pomohl Gruzínskému snu mobilizovat příznivce a zlepšit jeho výsledky.
Demonstrace na podporu Saakašviliho 14. října byla jednoznačně největší od doby, kdy se Gruzínský sen dostal k moci (možná jedna z největších v historii Gruzie), ale stále to byla jen demonstrace: cesta ke změně moci odtud nebyla na dohled.
Saakašvili to také ze své vězeňské cely viděl, a tak změnil původní požadavky hladovky – okamžité propuštění nebo nezávislý mezinárodní soud – a převezli ho na adekvátní kliniku.
Pro něj osobně ale zřejmě dosáhl důležitého cíle – vrátil se do středu politického života a zvýšil svou legitimitu nejvýznamnějšího vůdce opozice.
Nejde jen o to, že je padesát dní v centru pozornosti a možná ještě chvíli zůstane.
Saakašvili po zatčení projevil zvláštní sílu charakteru kombinovanou s politickým realismem: nepodlehl tlaku, ale zároveň učinil rozumný kompromis.
Přítomný okamžik pomine a Saakašvili nebude vždy v hlavních zprávách. Nikdo však již nemůže říci, že je Míša bezpečně na Ukrajině a odtud vyzývá Gruzínce, aby aktivně zasáhli, zatímco si jeho kolegové odpykávají dlouholeté vězení.
Nakonec se stal silnějším politickým hráčem, než byl předtím.
Stav opozice
Dalším možným výsledkem Saakašviliho návratu je, že jeho strana Sjednocené národní hnutí zaujala ještě dominantnější pozici než ostatní opoziční strany. Z porovnání výsledků komunálních voleb s loňskými parlamentními volbami nelze vyčíst nic jiného.
To ale neznamená, že opozice jako celek je silnější než vládnoucí strana – což je mnohem důležitější.
Pokud chce opozice, jejíž součástí je SNH a další opoziční strany, dosáhnout lepších výsledků, bude muset přehodnotit svou roli a strategii.
Pokud se na Saakašviliho hladovku podíváme z širší perspektivy, šlo o vrchol krize, která začala po parlamentních volbách v říjnu 2020, kdy se opozice rozhodla odmítnout vstup do parlamentu.
Znamenalo to také radikalizaci opoziční strategie: chtěla situaci změnit jinak než pomocí „normálních“ institucionálních mechanismů. Zároveň reagovala na změnu nálad části gruzínské společnosti: stále více lidí bylo zklamaných kvůli nespravedlivému volebnímu prostředí a celkovému poklesu kvality vládnutí. Vznikl tak syndrom „demokratické netrpělivosti“.
Ale ačkoli jsou tato hodnocení a odpovídající změna nálady celkem pochopitelná, faktem je, že ani politika bojkotu, ani Saakašviliho návštěva nepřinesly hmatatelné výsledky.
Jak jsme viděli, Gruzínci zjevně nemají náladu na novou „barevnou revoluci“, zatímco Západ, přirozený spojenec všech prodemokratických sil v Gruzii, přivítal návrat opozice k radikalismu kritikou a překvapením.
Soudě podle jednání opozice to viděli také. Je těžké tvrdit, že nedávné komunální volby byly spravedlivější než loňské parlamentní volby, ale tentokrát se neozvaly žádné výzvy k obecnému bojkotu.
Počínání vlády během Saakašviliho hladovky vyvolalo v mnohých dojem, že chce vyprovokovat opozici k násilným akcím, ale ukázalo se, že vedení Národního hnutí je dostatečně zralé, aby se takovému vývoji událostí vyhnulo.
Co by teď mělo být na programu?
Opozice se bude muset smířit s tím, že vláda Gruzínského snu bude opět u moci a jednat podle dlouhodobé strategie.
Opoziční strany jiné než SNH jsou v obzvláště obtížné pozici, hrozí jim marginalizace. Infantilismus z jejich strany by za svou slabost vinil Saakašviliho hyperaktivitu: ať už ho má někdo rád nebo ne, hraje svou politickou hru, jak uzná za vhodné. Tato část opozice musí obnovit svou identitu, kterou letos málem ztratila.
To je důležité nejen pro ni: bez ohledu na to, jaký dopad mohou mít Saakašviliho aktivity, jeho strana nikdy sama Gruzínský sen neporazí. Síla různých částí opozice a spolupráce mezi nimi zůstane nezbytně nutná jako dosud.
Úřady
Během těchto padesáti dnů vláda Gruzínského snu jasně prohrála morální boj se Saakašvilim.
Jeho program „nápravy“ byl od začátku založen na osobní odvetě. Ale v tomto případě se ukázalo, že je násilné, zmatené, izolované a prostě nedostatečné.
Úřady nakonec stejně musely splnit elementární požadavky Saakašviliho, ale na této cestě se vzdálily všem, od nichž mohly.
Prozápadní postoj úřadů zůstal čistě deklarativní. Západní politici se poprvé otevřeně ptají, zda Gruzie zůstává na proevropské trajektorii rozvoje.
Mohu předpokládat, že Ivanišviliho tým nikdy nebyl skutečně prozápadní. V prvních letech po nástupu k moci však po prohlášeních vlády následovaly určité kroky: provedla reformy nutné k podpisu asociační dohody s Evropskou unií a získání bezvízového režimu se zeměmi Schengenu.
Zdá se však, že vedení Gruzínského snu to považovalo za čistě technický problém: evropské hodnoty jim zůstaly cizí a nepochopitelné.
Zpočátku byli u moci lidé, kteří chápali podstatu Evropy a skutečně chtěli, aby Gruzie byla stejná. Pokud takoví lidé stále zůstali v řadách Snu, pak jsme jejich hlasy neslyšeli.
Promění se však morální selhání „Gruzínského snu“ v politické?
Věřím, že se to dříve nebo později stane, a doufám, že tím vyjadřuji nejen své přání.
Možná, že po delším pohledu na tuto epizodu politického života můžeme říci, že Saakašviliho hladovka byla jedním z kroků, které nás přiblížily ke změně moci.
Ale ať se děje, co se děje, cesta k takovému výsledku není ani dnes jasně viditelná. Hladovka skončila, ale k návratu do normálu nás čeká ještě dlouhá cesta.
Další články
« Arménská opozice: „Určení hranic pod hrozbou použití síly je neplatné“ | Politický vězeň drží 17 dní v Ázerbájdžánu hladovku »
